Proč si vážit českého jazyka

  Soutěžní příspěvek, zajíim,avý tím, že byl napsán před deseti léty.

  Někdy se jen tak zamyslím, co by se vlastně stalo, kdyby jazyk český naprosto vymizel? Kdybychom najednou všichni mluvili nějakým jiným jazykem, třeba skoro všudypřítomnou angličtinou?
Většině z nás, tedy hlavně žákům základních škol, se při slovech „zmizení češtiny“ vybaví jediné. Konečně by byl navždy pryč z rozvrhu ten otravný předmět, ve kterém se marně učíme gramatické poučky a který nás děsí i ve spaní. Ale čeština není jen biflování pouček z gramatiky, které pojednávají obvykle o tom, kde se píše čárka nebo co je věta vedlejší. Čeština je náš rodný, trochu hrdinský jazyk, protože přestál už mnoho útlaků. Jen si vzpomeňme, třeba z hodin dějepisu, jak se u nás mluvilo latinsky, potom hodně německy, hlavně proto, že jsme byli součástí Rakouska – Uherska. To se pak objevili jistí vlastenci, kteří uchovávali češtinu psaním slovníků, sbíráním ústní lidové slovesnosti a tak dále. Této době se říká národní obrození.

Pak přišel rok 1918 a stali jsme se samostatným státem, ale ne na dlouho. Nastala totiž druhá světová válka a s ní německá okupace. Ačkoli roku 1945 válka skončila a my jsme byli osvobozeni, už poměrně brzy nás zase ovládli pro změnu Rusové, tedy ruská okupace roku 1968. Další osvobození nastalo roku 1989, v dějepise se tedy učíme o sametové revoluci. Jenže o osmnáct let později je zcela zřetelné, jak nás pohlcuje západní civilizace. Na každém výrobku máte samozřejmě návod anglický a český, sotva se v USA nebo v Anglii či jinde objeví nějaká novinka, je všechno hned skvělé, je to přece z Ameriky! Takže nám zase hrozí, že naše čeština zmizí z jazykové mapy světa. Je to velká škoda, protože právě náš jazyk je velmi bohatý, pro jednu věc má spoustu výrazů. To taková angličtina neumí.
Ale i náš jazyk český má mnoho podob. Jednou jsou psány knihy a mělo by se jí hovořit ve zprávách, v rádiu a ve školách, psát v novinách. To je spisovná čeština, ale ruku na srdce, kdo z nás tak mluví v běžném životě? My raději používáme takzvaný slang nebo češtinu hovorovou, ta je nám už daleko bližší, než nějaké spisovné výrazy. A pak jsou tu různá nářečí, za všechna třeba valašské, hanácké, slovácké, chodské a mnoho dalších. V každém kraji se mluví jinak, nicméně ve veřejných sdělovacích prostředcích by se měla používat čeština spisovná. Zkuste se někdy pozorně zaposlouchat třeba do takových televizních novin, nebo něčeho podobného. Tam by měl být slyšet jen jazyk spisovný. Ale který zpravodaj, moderátor či komentátor někdy nepustí do kamery nějaký ten hovorový výraz? To by se jim ovšem stávat nemělo, jejich povinností je podat informace v správném českém jazyku, tedy ve spisovném. Mnohé hovorové výrazy však už natolik zdomácněly, že nám připadá naprosto nepřirozené pro ně použít spisovný termín.
No dobře, tak střední generace mluví hovorově, ale když přijde někam do společnosti, alespoň se snaží vyjadřovat podle pravidel. Nebo když něco píše. Ale my mladší se pochopitelně neroztahujeme s nějakým spisovným jazykem a hovoříme prostě tak, jak se hovoří. Do řeči mládeže pronikají hlavně anglická slova, například běžně můžeme slyšet takové ty oblíbené „sorry“, „please“ nebo „thank you“. A vzhledem k tomu, že jsme velmi vynalézaví, i tato anglická slovíčka, která do nás cpou ve škole, umíme všelijak přetvořit. 
Otázkou zůstává, jak bude působit na staršího důchodce, když navštíví třeba sociální úřad a tam dostane od sekretářky jaksi podivnou odpověď typu : „Sorry, ale říďa neska nepřipádí, rozpad se mu auťák“. A to vůbec nemluvím o vulgární mluvě a někdy i sprostých výrazech, které začínají vyhlížet jako naprosto normální součást slovní zásoby.
Osobně se přiznávám, že pochopitelně nemluvím neustále spisovně a nijak neřádím, když je na obalu od opalovacího spreje i cizojazyčný návod. Ale upřímně, není představa, že by ta naše čeština najednou nebyla nebo se považovala za mrtvý jazyk, trochu jako z hororu? 

Hana Galvaniová, 14 let
8.A, ZŠ Dub nad Moravou,
Pod Školou 209
783 75 Dub n. M.
Září 2007

Škola učení    info@SkolaUceni.cz